Galerie výtvarného umění v Chebu, založená v roce 1962, sídlí v budově radničního paláce, postavené podle návrhu italského barokního architekta G. B. Alliprandiho. Dalším objektem v její správě je bývalý kostel sv. Kláry, postavený podle plánů významného barokního stavitele a architekta Kryštofa Dientzenhofera. Sbírky chebské galerie tvoří kolekce českého výtvarného umění od přelomu 19. a 20. století po současnost a dále sbírky starého umění, zahrnující gotické sochařství z území bývalého historického Chebska, menší soubor holandského a středoevropského malířství 17. a 18. století a posléze solitérní ukázky regionálního exkluzivního truhlářského řemesla 17. století – tak zvaných chebských reliéfních intarzií. Vybrané ukázky výtvarných děl z jednotlivých sbírek galerie prezentuje ve svých pravidelně obměňovaných expozicích. V prostorách kostela svaté Kláry na Františkánském náměstí jsou to tři expozice děl starého umění, zatímco radniční palác hostí expozici obrazů a soch české moderny a postmoderny.

Relativně pozdě založená chebská galerie neměla již to štěstí, aby mohla být štědře obdarována početnými soubory kvalitních uměleckých děl z ústředních veřejných sbírek, jako tomu bylo u jiných podobných, dříve založených institucí. Budování vlastních sbírek proto v podstatě začíná současně s jejím vznikem a zásadním zdrojem jejich rozšiřování byla především její vlastní akviziční činnost.

Základ sbírky českého umění 20. století byl položen v 2. polovině 60. let minulého století, kdy instituci vedl Bojmír Hutta, kterého v letech 1972 – 1975 vystřídal na pozici ředitele PhDr. František Peťas. V tomto časovém rozpětí galerie získala významná díla Karla Černého, Karla Holana, Miloslava Holého, Antonína Hudečka, Alfréda Justitze, Aloise Kalvody, Pravoslava Kotíka, Otakara Nejedlého, Vlastimila Rady, Václava Rabase, Václava Špály, Františka Tichého a autorů dalších.

V období 70. a 80. let byly sbírkové akvizice limitovány dobovými politickými poměry a ovlivňovány působením externích členů nákupních komisí, delegovaných z řad režimem akceptovaných umělců i povinnými odběry děl z tzv. ministerských nákupů. Přes tyto okolnosti se i v této kvalitnímu umění příliš nepřející době podařilo tehdejší ředitelce galerie, paní Ludmile Vomelové, a kurátorce, paní Mgr. Boženě Vachudové, získat nejen významná díla klasiků českého moderního umění (Jan Bauch, Jaroslav Panuška, Jan Preisler, Jakub Schikaneder, Josef Šíma), ale dokonce i díla současných "problémových" umělců, jako byli Jiří Anderle, Ivan Ouhel, Jaroslava Pešicová, František Ronovský, František Štorek nebo sestry Jitka a Květa Válovy.

S nástupem PhDr. Jiřího Vykoukala na post kurátora v roce 1987 (po jeho krátkém angažmá v chebské galerii v letech 1968 – 1970, kdy se velmi výrazným způsobem zasadil o profilaci a rozšíření sbírky českého moderního umění), a od roku 1991 jmenovaného do funkce ředitele, došlo k zásadní změně v akviziční politice, akcentující především doplňování kmenové kolekce sbírky obrazů a kreseb českého umění 20. století, a to zejména o díla autorů v galerijních fondech dosud nezastoupených, nebo jejichž zastoupení bylo nedostačující, a dále pak o díla umění starého.
Za jeho dřívějšího i pozdějšího působení se tak podařilo pro sbírky galerie získat obrazy a sochy nejen představitelů české moderny, například Emila Filly, Otto Gutfreunda, Františka Foltýna, Františka Hudečka, Františka Grosse, Josefa Istlera, Kamila Lhotáka, Vincence Makovského, Bohumila Matala, Jaroslava Puchmertla, Zdeňka Sklenáře, Václava Špály, Jindřicha Štyrského, Václava Tikala,Toyen, Aloise Wachsmana nebo Ladislava Zívra, tak díla autorů z tzv. generace 50. a 60. let, například Václava Boštíka, Huga Demartiniho, Čestmíra Janoška, Jana Kotíka, Karla Malicha, Mikuláše Medka, Roberta Piesena, Vladimíra Preclíka, Otakara Slavíka, Zbyňka Sekala, Zbyška Siona, Jana Švankmajera nebo Aleše Veselého. Z mladší umělecké generace, nastupující na výtvarnou scénu v 70. letech, to byla díla Richarda Konvičky, Aleše Lamra, Petra Pavlíka, Michaela Rittsteina aj. Významně byly rovněž rozšířeny kolekce grafických prací a kresby.
O zásadní akvizice byla obohacena také sbírka starého umění. Pro sbírku gotického sochařství se Jiřímu Vykoukalovi podařilo získat kromě půvabné švábské madony z 3. čtvrtiny 15. století také jedinečnou Pietu z chebského dominikánského kostela sv. Václava z doby kolem roku 1350, která je oprávněně považována za nejstarší dochovanou památku tohoto typu na území České republiky a dílo bezesporu evropského významu; soubor malby 17. a 18. století rozšířily nově získaná díla Jana Vojtěcha Angermayera, Petra Brandla, Johanna Michaela Bretschneidera, Pietera de Putter nebo Cornelise de Wael.
Pro chebskou galerii se při akviziční politice zejména posledních třiadvaceti let osvědčilo pravidlo soustředit se na získání třeba i jen jednoho díla ročně, ale zato díla svou kvalitou nesporného a hodnotou mimořádně významného, i když investice do jeho nákupu bude vysoká. O pravdivosti tohoto pravidla dnes vypovídá skutečnost, že sbírky chebské galerie, jakkoli počtem kusů nepatří k největším, jsou pro svou kvalitu vysoko hodnoceny nejen odbornou, ale i laickou veřejností.