Od akropole k agoře

Ve svém příspěvku na konferenci „Design for Mobile“ se Nancy Proctor dotýká mimo jiné i probíhající transformace muzeí z autoritativních „chrámů vědění“ do podoby prostoru pro demokratickou výměnu informací. Její kolega ze Smithsonian Institute, David Allison, vystihl situaci tabulkou srovnávající trendy minulosti a dneška.

Co je OUT:                                                                         IN:

stabilita a těžkopádnost                                            změna
kurátor jako expert                                                   kurátor jako spolupracovník a prostředník
monografie                                                                příběhy
řízení, ovládání                                                         spolupráce
Web 1.0                                                                     Web 1.0, 2.0 a 3.0

Pokud odhlédneme od zřejmého faktu, že ne vše „trendy a in“ je dobré, a že právě muzea mají za úkol uchovávat a zprostředkovávat trvalé hodnoty prověřené časem, zůstává stále přinejmenším inspirativní náplň sdělení.

„stabilita a těžkopádnost vs. změna“

Především velké a/nebo manažersky dlouhodobě nezvládnuté instituce mají tendenci setrvávat v dosaženém, usínat na pomyslných vavřínech. Výsledkem pak často bývá image podporující image muzea jako ultrakonzervativního kabinetu historické veteše. Jakákoli aktivita nabourávající tento stereotyp je vítaná a veřejností vysoce oceňovaná – viz rychlý a muzejníky vcelku nečekaný úspěch muzejních nocí.

„kurátor jako expert vs.  kurátor jako spolupracovník a prostředník“

Tak jako duší sportovního vozu je jeho motor, duší muzea jsou kurátoři – odborníci přijatí pro plnění jeho sbírkotvorných a prezentačních cílů. Bohužel, v hlavách mnoha kurátorů zůstává hluboko zakořeněná představa, že muzeum je především druhým domovem vědeckých pracovníků, kteří nemají štěstí, ambice nebo dostatek impaktových článků na práci v prestižních výzkumných ústavech. Název profese vycházející z latinského curare (pečovat) ovšem jednoznačně popisuje prvořadý smysl existence pracovního místa – péči o sbírku, její rozšiřování a zprostředkování odborné i laické veřejnosti. Jak vidno, i americká muzea prošla fází popsanou J. Žalmanem v jeho „Příručce muzejníkově“ (s. 15, shora).

„monografie vs. příběhy“

Tento rozpor má úzký vztah k předchozímu popsanému. Specialista jednostranně zaměřený na vědeckou práci obvykle zároveň nebývá skvělým pedagogem a prezentátorem. Pokud jím je, mívá zase pro změnu širší mezery v odborných schopnostech. Pokud bravurně zvládá obojí, bývá problém jej v muzeu udržet. Nezapomínejme, že těžce dotované vydávání specializovaných titulů sice (někdy) zvyšuje renomé instituce, ale prakticky nijak nepřispívá k oslovení široké veřejnosti!

„řízení, ovládání vs. spolupráce“

Opět ze stejného soudku, tentokrát v měřítku instituce jako celku. Jinými slovy, jak může atmosféra vytvářená v muzeu a muzeem ovlivnit jeho schopnost předávat informace návštěvníkům. Necháte se raději řídit a ovládat nebo jste raději svéprávným účastníkem muzejní prohlídky? A co vaši návštěvníci?

„Web 1.0 vs. Web 1.0, 2.0 a 3.0“

Ošemetná otázka zda slepě přijímat nové trendy nebo zůstat zapšklým zpátečníkem nemá jen dvě extrémní řešení. Se zdravým (to je třeba zdůraznit!) konzervativismem dokážeme lépe vyhodnotit měnící se prostředí kyberprostoru a převzít jen to, co je pro nás užitečné. Bez přešlapů, bez slepých uliček prošlápnutých technologickými nadšenci. Nemusíme každoročně měnit logo a na předesignovaném webu se chlubit svojí všudypřítomností na Facebooku, ale atributy kyberprostoru je třeba znát a v rozumné míře využívat.